pověsti

Pověsti:

Slivice, bývalá osada s farou a kostelem na kopci, byla někdejším kultovním pohanským místem. Bývaly zde prý vidět světélka, neklamné znamení přítomnosti bludiček. O svatém Janu vyráželi na Slivici hledači kouzelného kapradí a bylinek.

Podle pověsti chtěli Milínští původně kostel založit jinde, ale když již navezli materiál, zázrakem byl přes noc přenesen na současné místo.

Při kopání základů pak nalezli dělníci kamennou sochu bez rukou a podle lysé hlavy i dlouhé brady usoudili, že se jedná o sv. Petra. Přidělali mu tedy dřevěné ruce a svazek klíčů a patrocinium nového kostela bylo na světě. Světec vypadal obyčejně, spíše jako poutník. Místní nález pokládali přímo za boží znamení a kostel měl zelenou. Dohled převzal údajně sám pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. 
Socha platí odedávna za zázračnou. V době, kdy katolíci měli v Čechách menšinu, byl učiněn pokus přemístit sochu sv. Petra na bezpečnější faru, ale ta se sama vrátila na své původní místo. Když se kněz proto na sochu obořil, začal ho sv. Petr mlátit a ubilho k smrti. Někdy je prý socha tak těžká, že s ní nelze vůbec hnout, jindy se zase ukazuje pocestným na cestě. Jiná podivuhodnost se váže ke jménu Slivic. To bylo vykládáno z obrovské kapacity kostela, takže ačkoliv již mnoho lidí do něj vešlo, přeci stále nebyl plný, takže "šli více a více."
Kostel se prý totiž dokázal rozšiřovat a smršťovat. Farníci jej jednou omotali dokola spojenými řetězy, které praskly.
Tato pověst přivedla okolní pány k nápadu vyzkoušet co je na tom pravdy. Smluvili se proto na určitý den a dorazili v hojném počtu i s poddanými. Byli to zejména Jan Kavka, Přibík Jeníšek z Újezdu, Pán Březnický, kníže Lobkovic a jiní. Tisíce lidí však přece nedokázaly kostel zaplnit. Mimo plán dorazilo ještě dvousethlavé procesí a i to se do chrámu pohodlně vešlo. Na půvabu této historky jistě nic neubere ani skutečnost, že vědecká onomatistika vykládá název jako "ves lidí Slívových".
Další pověst říká, že ve Slivicích je ukryt poklad, který tu zakopali katolíci v obavě před Žižkou. Cestou k Milínu, nedaleko od kostela, koukalo ze země kamení, na němž prý byly pozorovány stříbrem a perlami se třpytící kalichy. Nedaleko nich se pak nacházela jáma, ze které se ozývaly hlasy zvonů, zvláště v noci před vzkříšením a narozením Páně. A konečně na cestě ze Slivic do Milína - tak daleko, co by z prahu kamenem dohodil - vyčnívá ze země skála, která vykazuje známky lidského pobývání. Ty prý pocházejí od poustevníka, který tu kdysi působil.
Konečně další pověst prorokuje, že až bude kostel pobořen, nastane konec Slivice, Milína i celého světa.
Slivice jsou také památné tím, že odtud přišli na Svatou Horu patres z Tovaryšstva Ježíšova (jesuité Svatou Horu spravovali do r. 1773, kdy se tohoto úkolu ujali zvláště ustanovení probošti, od r. 1860 pak redemptoristé). Na přání pana Jana Kavky z Říčan začali v nedalekém Milíně působit PP. Adam Kravařský a  Matouš Scultetus, po nich roku 1635 Jan Drachovský a Václav Joannides. Odtud rozšířili jesuité své působení do Slivic a dokonce i Hostomic, které však záhy dostaly vlastního faráře. R. 1647 pak obsadili Svatou Horu.
vac5